Vítejte na mém blogu Usmívající se

Útěk

22. srpna 2017 v 17:04 | Veru Kučerová
"Jsou tu! Co budeme dělat?!" zeptala jsem se vyděšeně. Hrobové ticho náhle prolomil můj bratr Jace. "Utíkej!" Chtěla jsem něco doplnit, ale než jsem se nadála, tak byl Jace fuč a po chvilce i já.

***

"Jaci! Já už nemůžu! Nemůžeme se někde zastavit?!" Jace sice vyslyšel mou prosbu, ale ne podle mých očekávání. "Hřbitov? Vážně?!" zeptala jsem se ironicky. Jace si jen sedl k nějakému hrobu a odpočíval. Když tam tak v klidu seděl, nezbývalo mi nic jiného, než si sednout naproti.


V sedě jsem si pečlivě prohlížela okolí. Nahlas jsem řekla něco, co vlastně mělo zůstat v mé hlavě. "Hm...vypadá to, že tu nikdo není...stejně se mi tu nelíbí. Chci domů." Jace se na mě jen podíval a odsekl: "Domů nemůžeme. Musíme tu zůstat přes noc." - "COŽE??" zvedla jsem se a vyděšeně zakřičela. Opět jsem se ohlédla, naklonila se k němu a řekla: "To jako zůstat tady?!" U toho jsem dělala ošklebky. Jace jen přikývl a už si uveleboval.

Celou noc jsem nespala. Bylo 5 hodin ráno a já se stále rozhlížela. Když jsem se to chystala vzdát, tak jsem zahlédla stíny. Spoustu stínů. A pak jsem je uviděla! Ten bílý plášť, co měli na sobě, mě děsil ze všeho nejvíce. Pomyslela jsem si: "takže to jsou duchové, ale jdou vidět?!" Pokrčila jsem rameny a zdrhla. Řekla jsem si, že se pro Jace pokusím později vrátit. Už bylo 9 hodin a já stále na útěku. Doběhla jsem doprostřed lesa a uviděla chatku se světlem. Přemýšlela jsem, zda tam jít či ne. Nakonec jsem tam nešla a otočila svůj směr, běžela jsem za Jacem.

*** HŘBITOV

"Tady byl. Pamatuju si to naprosto přesně!" ukazovala jsem na místo, kde Jace původně byl a povídala si pro sebe. Jak jinak?! Zamračila jsem se a řekla si: "Tady něco smrdí." A vida! Měla jsem pravdu. Našla jsem jeho telefon a na něm byla zaschlá krev. Už je jedna hodina odpoledne. "Počkat! Musí jich tedy být víc, když mě víc jak hodinu honili a pak prostě....zmizeli." Možná se dostali k Jaceovi a možná ne.

Hledala jsem nějaká vodítka, jakákoli, ale bez šance. Najednou mě napadlo se podívat do jeho mobilu. "Ugh..vážně Jaci?Heslo?" Zkoušela jsem zadat pár hesel a pak se mi to povedlo. "Teda...tak primitivní heslo jsem v životě neviděla."
Prohlížela jsem si jeho mobil "Tak jo, ať je tu aspoň něco", ale nic jsem nenašla. Zanedlouho mu někdo zavolal a já se nesmírně lekla a mobil odhodila. Po chvíli jsem ho zvedla a zašeptala: "Haló??" - "Em, proč šeptáš?" Ten hlas jsem ihned poznala. Jace. "Jaci?" - "Ano?" - "Kde jsi?" - "Doma, ale ztratil jsem mobil, proto volám odtud. Mimochodem díky, že jsi ho našla." - "Jo...našla, ale co ta krev? Já myslela, že..." Jace mě přerušil "...že..co? Že mě chytli? Neboj, zmizel jsem hned ráno, ale co ty?" - "Honili mě." "Co? A jsi v pořádku?" - "mm...jo, ale oni mě honili a pak najednou (zamyslela jsem se) zmizeli." Jace nic neříkal. "Jaci? Ty jen přikyvuješ hlavou, že jo?" - "Jo, promiň".
Zavěsila jsem a běžela domů tak rychle, jak jen to šlo.

*** DOMA

Zazvonila jsem, protože jsem někde ztratila klíče. "Jaci, no ták! To jsem já, Em. Otevři mi." Jace se však neozýval. Nahlédla jsem oknem dovnitř, ale nikde jsem ho neviděla.
"Kam to zas zmizel??!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama