Vítejte na mém blogu Usmívající se

Strach z vlastních myšlenek

5. září 2016 v 17:51 | Veru Kučerová |  Horory
Žila byla jedna 15ti letá dívka, která čekala na dopis o přijetí na její oblíbenou střední školu. Co myslíte, dostala se či ne?
Samozřejmě, že ano, ale s ní přišly i její děsivé myšlenky. Každý se jí bál, jejích černých vlasů. Její rudé rtěnky, která byla vidět na kilometry daleko. Byla tak výrazná, že z ní pálely oči. Proto se s ní skoro nikdo nebavil. Měli z ní strach, stejně tak ona ze svých myšlenek. Bála se, co by si ten její mrňavý mozek pomyslil.

Své jméno dosud nikomu neřekla. Ale pak...se objevil mladý kluk, který se jí neskutečně líbil. Ale ona jemu ne. Neopětovaná láska, řekla bych. Poté co se snažila na kluka s modrýma očima zapomenout. Změnila i sama sebe. Nechtěla být zrovna ta děsivá. Tohohle se bála, že někdo na střední takový bude. Nakonec se z ní stalo toto. Změnila svou výraznou rtěnku. Prozatím nosila rozpuštěné vlasy a přírodní barvu rtů. Oblečení změnila též. Místo té černé. Vzala na sebe barevnou.
A najednou se na ní hrnuly davy lidí. Z té hromady lidí, co se na ní valily si vybrala jen jednu jedinou kamrádku, tu, která po ní tolik nešílela. Které bylo úplně jedno, zda je taková či taková. Koneckonců obě byly stejné. Po pár chvilkách, co spolu zažily se změněná 15ti letá dívka představila. Poprvé řekla své jméno na veřejnosti. "Já...já jsem....já jsem....já jsem Jolanda." Její nejlepší kamarádka se začala smát. Za břicho se mohla popadat. Potom se pevně nadechla a odpověděla: "Těší mě. Já jsem Mika." Obě se začali šklebit, ale pak....
Jolanda se přestala smát. "Děje se něco? Joli?" - "Ne, proč? Miki?" - "Přestala ses smát.." - "Jo já...ti musím něco říct." - "Tak povídej." - "Právě jdu na to!" - "Dobře." - "Víš...sice jsem ti řekla své jméno, ale to nic neznamená...." Mika jí přerušila a řekla: "Alee. To znamená hodně. Konečně si začínáme věřit." - "Jo, ale mám tu ještě jedno tajemství, který jsem vážně nikomu neřekla, ani svojí babičce. Ta by dostala infarkt. Moje jméno zná každý učitel, ale tohle...ani živáček." - "Wow.. :o tak mluv!! mluv!!" - "Já...se bojím mých myšlenek." Mika se začala opět smát. "Cože? Ty se bojíš svých myšlenek??" - "To není vtipný. Opravdu. Jsou moc děsivý!" - "Ale no tak...nemůže to být tak hrozné." - "Ale je! Ty mi nevěříš!" - "Jo věřím, ale.." Jolanda ji přerušila... "Ale..?" - "No nic. Pojďme už raději domů." - "Jo"

Dívky šly domů, ale Jolanda domů nešla. Během cesty měla takovou menší noční můru. Ve které zabíjela lidi. Strašně ji to vyděsilo a tak raději zmizela někam, kde ji nikdo nenajde a nebude ji tam hledat. Jenom její nejlepší kamarádka.

Za několik let se Jolanda ze své vlastní cesty někam, vyléčila a její nejlepší kamarádka Mika ji vyhledala a přivezla domů. Živou a zdravou. A tak všichni žili šťastně až do smrti...
Jolanda si vzala kluka, který se jí líbil. Měli spolu tři děti. Laila, Nessie, Muki.

Když byla Jolanda v nemocnici. Doktoři přišli na její minulou nemoc a zjistili, že se dědí. Jolanda byla k smrti vyděšená, ale už se s tím nedalo nic dělat. Doktoři nechápali, jak se dokázala vyléčit, prý je nemoc nevyléčitelná. Ale Jolandě bylo jedno, jak se vyléčila. Jediné nad čím právě přemýšlela bylo, zda její děti tyto problémy mají také. Nebo jestli jenom dvě holčičky jsou po mamince a jeden chlapeček je po tatínkovi? Nebo všichni po jednom? To sice nevěděla, ale věděla, že ty děti jsou její zlatíčka a má je ráda...
Minulostí se nezabývala.


Tak spolu všichni žili, tak dlouho, jak jen to šlo...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Bojíte se svých myšlenek....?

Ano 33.3% (1)
Ne 33.3% (1)
Nevím 33.3% (1)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama